b) Snaha o politickou integraci

Plány se objevují dokonce ještě těsně před druhou světovou válkou, na podzim 1939 byla ve Velké Británii uvažováno vytvoření "Evropské federace", jejímiž hlavními členy se měly stát VB a Francie (a po válce také Německo). Koncept ale souvisel především s pragmatickou snahou ochránit Francii před německým expansionismem. Po napadení Francie navrhl Jean Monnet koordinující francouzsko-britské vojenské zásobování vytvoření společného parlamentu, jako základu takové federace. Francouzko-britská unie měla tak Francii bojeschopnou, ale k její realizaci nestačilo dojít.

Předsevzetím propagátorů sjednocení Evropy bylo především neopakovat válku a jednou z možností mohlo být právě federální uspořádání. Jednání o nich probíhalo i v rámci exilových vlád okupovaných států (např. gen. Sikorski a E. Beneš o československo-polské federaci). Hledání kvalitativně nového způsobu mezistátní spolupráce v Evropě provázelo i hnutí protinacistického odporu. Odbojová hnutí mohla významněji prezentovat svůj názor díky společnému postupu proti nepříteli do značné míry smazávajícím politické a teritoriální rozdíly jednotlivých skupin. Např. italský odboj, kde se nejvýznamnějším představitelem evropského federálního sjednocení se stal socialista Altiero Spinelli. V roce 1941 sepsal Manifest z Ventotene (věznice poblíž Neapole) vyzívající ke sjednocení evropských národů pod jedinou politickou organizací zajišťující spravedlivější uspořádání vztahů mezi národy a hospodářský rozmach nejen států, ale všech vrstev společnosti. Po porážce Německa pak rozvinuli italští Evropané myšlenky manifestu do podoby evropské federace po vzoru USA. Úvahy protifašistického odboje jsou mnohdy úzce spjaty s přesvědčením o diskreditaci národního státu[1].

Silné federalizační tendence si během války nadále uchovávají hnutí ve Velké Británii, i když se zcela jinou historickou zkušeností, neboť nepoznala přímou okupaci (evropská federace mohla řešit nejen celoevropský problém, ale rovněž vztahy s Irskem a otázky spojené se severním Irskem). Úvahy o federalizaci se i zde opíraly o paralelu s USA nebo Švýcarskem. Ale stále zřejměji se ukazuje, že britský postoj radikálně ovlivní osobnost W. Churchilla. Churchill viděl už během války v myšlence vzniku Rady Evropy s mezinárodním soudním dvorem jako organizace zajišťující ochranu evropské kultury před barbarstvím jak nacismu tak komunismu postačující vyústění prointegračních tendencí. Velká Británie především právě díky osobnosti Churchilla má nezanedbatelný vliv na zahájení integračního procesu, jak bude zřejmé i později, staví se od samého počátku do svébytného postavení.

Koncem roku 1946 byla vytvořena "Evropská unie federalistů" prosazující vznik jisté formy evropského spolkového státu a sdružující zejména hnutí z Belgie, Itálie, Velké Británie, Francie, Lucemburska, Švýcarska a Nizozemí. Brzy začala pracovat i "Evropská parlamentní unie", kterou založil Coudenhove-Kalergi (viz výše). Jako jeden z impulsů pro zahájení evropské integrace je často uváděn projev Churchilla z 19. září 1946 na curyšské univerzitě, ve kterém se navrhuje založení vágně formulovaných Spojených států evropských jako východisko proti návratu temného a krutého středověku. Evropa měla zůstat svobodná a žít v míru a jistotě, přičemž ideový útvar mohl být regionální organizací OSN. Podle Churchilla v západní hemisféře existují přirozená seskupení – Britové mají Společenství národů, podobně by také mohlo vzniknout evropské sdružení, které by rozvráceným národům dalo pocit obsáhlejšího vlastenectví a společného občanství. Vůči Německu musí nastat „požehnaný akt zapomnění“. První krok pro realizaci projektu musí být rovnoprávný vztah mezi Francií a Německem (duchovně velká Francie a duchovně velké Německo musí převzít vedoucí roli). Neměla by se klást hlavní síla na materiální sílu jednotlivých států, ale malé národy by měly být stejně významné jako ty velké. Prvním konkrétním krokem pro vznik Spojených států evropských mělo být vytvoření Evropské rady, přičemž pokud se s počátku nebudou všichni chtít nebo moci se účastnit, budou jim ponechány otevřené dveře. VB, USA a Sovětský svaz musí být přáteli a příznivci nové Evropy a hájit její právo na život a jasnou budoucnost.

Evropští federalisté svolali svůj první kongres v srpnu 1947 do Montreux. Dá se říci, že již tehdy byly brány v úvahu návrhy, které realizovaly následovně Evropská společenství, ať je v sobě absorboval společný trh uhlí a oceli, celní unie, společnou zemědělskou politiku, společné řešení výzkumu a využití atomové energie nebo hospodářská a měnová unie. V prosinci byl pak ustanoven Mezinárodní výbor hnutí za evropskou jednotu pro koordinaci aktivit jednotlivých organizací, ten také rozhodl o svolání Evropského kongresu v době, kdy díky situaci se diskuse o evropské organizaci stávala druhořadou.

V květnu 1948 byl uspořádán první evropský kongres v Haagu (Nizozemí), kterého se účastnilo asi 750 delegátů reprezentujících 16 evropských národů. Asi čtvrtina reprezentantů byla aktivních poslanců a mezi účastníky kromě přesvědčených federalistů jsou křesťanští demokraté, liberálové, ale i socialisté. Jednání probíhala ve třech sekcích – politické, hospodářské a kulturní. Kongres přijal významné politické dokumenty (Politické prohlášení, Ekonomické a sociální prohlášení a Zpráva Evropanům) vyzývající ke vzniku evropské unie nebo federace (aniž by bylo zřejmé jak je možné takovou myšlenku realizovat), jenž by převzala část suverénních práv jednotlivých členských států, aby mohly společně jednat v ekonomické a politické oblasti s cílem integrovat své společné zdroje.

Spolupráce v politické, kulturní a hospodářské oblasti měla být podle původních představ institucionalizována a jako nevhodnější orgán pro další diskuse o vytváření nové organizace se jevil parlament Evropy (jakýmsi evropským shromážděním). Bylo však obtížné najít společné stanovisko, ostatně již při přípravě Haagského kongresu se střetly názory dvou křídel zastánců evropské integrace na budoucí podobu evropské organizace, její struktury a kompetencí orgánů – totiž tzv. unionistů a federalistů (konstitucionalistů). Federalisté viděli v navrhovaném Evropském shromáždění předchůdce skutečného Evropského parlamentu přímo voleného občany členských států, požadovali rychlí přechod k federaci výrazným způsobem omezující suverenitu jejích členů. Parlament by přijal ústavu a předložil ji členským státům. Unionisté v evropském shromáždění naproti tomu spatřovaly pouhý orgán s konzultační funkcí. Základem integračních úvah měla být mezivládní spolupráce a předpokládal se pragmatický přístup.

Shoda nakonec panovala pouze v přesvědčení, že členský stát budoucí organizace by měl být demokratický a za tím účelem měla být vypracována charta lidských práv. Dokumenty tak posloužily jako podklad pro zřízení Rady Evropy ukázalo se, že příznivci mezivládní spolupráce mohly ovládnout další vývoj.

Přesto i federalisté považovali kongres za prvopočátek zahájení procesu evropského sjednocení. Za účelem propagace sjednocení Evropy bylo v říjnu 1948 vytvořeno "Evropské hnutí", s cílem vykonávat potřebný tlak na jednotlivé vlády[2]. Začátkem roku 1949 se ministři zahraničních věcí zemí Bruselského paktu dohodly na vytvoření Rady Evropy. Statut se podařilo vypracovat poměrně rychle a Rada Evropy vznikla 5. května 1949 (Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Švédsko a VB a později se připojovaly také ostatní státy OEEC).

Rada Evropy měla v konečné podobě Výbor ministrů (to prosazovala VB namísto Parlamentního shromáždění) s neveřejnými zasedáními, který přijímá doporučení pro členské státy a to jednomyslně a evropské Parlamentní shromáždění jako veřejný orgán tvořený delegáty národních parlamentů, které však nezískalo legislativní pravomoci. Otázky bezpečnosti či obrany byly explicitně vyloučeny z její působnosti (o měsíc dříve vzniká NATO). Cílem Rady Evropy se stalo dosáhnout těsnější jednoty mezi členskými státy založené na spravedlnosti a mezinárodní spolupráci posilováním a ochranou lidských práv a základních svobod. Ta je v její činnosti stále významnější od 70. let. Ještě v roce 1949 bylo rozhodnuto přizvat Turecko, Řecko a Island, nenašla se však zatím dohoda k Německu. (Základním dokumentem RE je "Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod" podepsaná 1950 a vstoupivší v platnost v roce 1953 po ratifikaci. Úmluva vytvořila Evropskou komisi pro lidská práva a na dodržování konvence dohlíží "Evropský soudní dvůr", jehož rozhodnutí jsou závazná pro členské státy.)

RE se sice stala první mezinárodní organizací v Evropě, jejímž cílem bylo vytváření jednoty Evropy, ale nepodařilo se z ní vytvořit politický zárodek evropské integrace. Lze ji přesto označit za jediný hmatatelný výsledek hnutí za evropskou jednotu koncem 40. let. Na první schůzi shromáždění byl zvolen předsedou P. H.-Spaak. Po dvou letech odstoupil, protože byl výsledky jednání v rámci RE zklamán (ani po letech se v rámci tohoto fóra nebyla nalezena cesta k evropské integraci). Rada Evropy tak jak byla konstituována ovšem ani nemohla splnit očekávání se vznikem politické unie. Nenaplnila představy konstitucionalistů, neboť do vínku dostala strukturu organizace čistě mezinárodního charakteru s omezeným polem působnosti a důležité dokumenty, kterými se organizace obrací na veřejnost jsou konvence (úmluvy), které však mají charakter apelů a státy mají za svůj morální závazek se k nim připojit úpravou vnitřní legislativy.

Struktura Rady Evropy

c) Založení ESVO, EHS a Euratom a neúspěch EOS a Evropského politického společenství

Motivace k zahájení evropského integračního procesu

· bezpečnost a mír – mír jako obecný cíl integračního procesu – Evropa jako společenství v míru, kdy státy spolu neválčí a zároveň integrace jako nástroj k zajištění bezpečnosti mezi integrujícími se státy (kontrola Německa po neúspěchu zmezinárodnění Porúří) - jako bezpečnost směrem dovnitř a vnější bezpečnost“ integrace jako hráz před komunistickou expanzí.

· ekonomické pohnutky – na straně trhu: hospodářská stabilita a prosperita umožněná mimo jiné rozvojem obchodu dosaženým společného trhu x sociální pohnutky: blahobyt obyvatel

· zajištění mobility a svobody pohybu

· nové sebevědomí – částečně také souvisí s přetrvávající federalistickou myšlenkou

· perspektiva společné moci – pomocí sjednocení nalézt ztracenou moc a význam v období studené války….dnes globální pohnutky a tlak globalizace

Po druhé světové válce se Jean Monnet vrací do Francie s přesvědčením, že aby Francie hrála v mezinárodní politice zásadnější úlohu, musí projít modernizací. V lednu 1946 byl jmenován „komisařem pro plán“ - k vypracování modernizačního plánu Francie. Vznik Rady Evropy považoval za neuspokojivý, neboť vycházel z teze, že mezivládní dohody nejsou dostačující podmínkou k vytvoření jednotné Evropy. Naopak bylo podle něj třeba nadstátní organizace, které státy předají část své suverenity. Byl si vědom nesnadnosti zahájení takové cesty po zkušenostech se zakládáním OEEC a Rady Evropy.

Původně Monnet za základ evropské integrace považoval francouzsko-britskou spolupráci a zklamáním bylo, že Britové se jí odmítali sami účastnit. Stále více si proto uvědomoval, že základem pro západoevropské sjednocení musí být spolupráce francouzsko-německá. Konečně i podle USA mělo Německo hrát v integraci západní Evropy důležitou roli. USA také dávalo najevo, že dá volnou ruku při podpoře projektu. Bylo zřejmé, že pokud Francouzi sami nepřijdou s projektem integrace (který je zároveň projektem integrace Německa do západní Evropy) mohou v budoucnu ztratit možnost iniciativy. A to i s ohledem na skutečnost, že v prvních poválečných letech byly politiky Francie vůči Německu sérií neúspěchů. Ani Německo se užšímu zapojení do západoevropského sjednocovacího procesu nebránilo. Adenauer považoval za nutné zapojit kompaktněji SRN do západní Evropy a byl navíc přesvědčený federalista. Věřil, že vedoucí roli v západní Evropě bude sice hrát VB, ale Německo, Francie a Benelux by mohly vytvořit Unii západoevropských států. Je zde zřetelná snaha být opět samostatným subjektem v zahraniční politice a zapojení Německa do západoevropského integračního procesu bylo pro Německo nejlepší cestou pro znovuzískání pozice evropské mocnosti.

Dne 9. května 1950 vyhlašuje ministr zahraničí Francie s tzv. Schumanův plán, který má zajistit, že „válka mezi Německem a Francií bude nejen nemyslitelná, ale také materiálně nemožná“. Přestože Schuman poměrně povrchně informoval vládu a ministerský předseda Bidault nebyl s tímto plánem zrovna nadšen, měl zřejmé rysy respektován francouzských zájmů.

Ať už se jednalo o kontrolu Porúří nebo o stále nedořešenou otázku Sárska, které by Francie nejraději viděla jako integrální součást svého území nebo jako mezinárodní území. Pro Francii má plán i ekonomický význam - rozpad kolonialismu a hledání trhů a zřejmá závislost na uhlí z Porúří. Francouzští průmyslníci ale měli zpočátku obavy, že se plně uplatní výhody západoněmeckého průmyslu. Francie ostatně byla pod tlakem – ona má předložit návrh na řešení německé otázky v Evropě a 10. května dokonce měla být porada Bruselského paktu k této otázce. Ostatně i USA tlačily Francii k francouzsko-německému usmíření a hospodářské integraci západní Evropy (viz. Marshallův plán a OEEC).

Základem plánu bylo vytvoření nadnárodního orgánu Vysokého úřadu v podstatě suverénního. "Tím, že bude zavedena společná základna výroby, bude vytvořen nový VÚ, jehož rozhodnutí bude závazné pro Francii, Německo a pro další země, jež se k nim připojí, vzejde z tohoto návrhu první konkrétní základ Evropské federace, jež je nezbytná pro udržení míru.". Přesto je zřejmé, že „Evropa nebude vytvořena v jediném momentu nebo podle jednoho všeobecného plánu. Bude vytvořena na základě konkrétních kroků, které nejprve vytvoří skutečnou solidaritu“.

Příčiny úspěchu:

· Jedná se o realistický plán, kde je zároveň ochota podpořit nadnárodní přístup (Monnet chtěl jen Vysoký úřad, ale reakce států vedla ke zvláštní radě (Rada ministrů) – omezené kompetence rostoucí v době krize; Shromáždění konzultativní funkce a nedůvěra Vysokému úřadu; Vysoký úřad byl z hlediska pravomocí redukován a především zcela jednoznačně specifikován – co se týče vymezení činností, oblastí rozhodování i nástrojů).

· Monnet jako skutečný tvůrce plánu doufal, že se mu podaří do projektu zapojit Velkou Británii, byla také proto vyzvána, aby jednala o sporných otázkách. Británie se k plánu staví obezřetně a oficiálně odmítla s odkazem na nadnárodní charakter. SSSR a satelity odmítají plán jako základnu pro znovuvyzbrojení Německa a zvyšování napětí ve světě. USA se zřejmě z počátku obávaly zda se nejedná o pouhý pokus o kartel a o Francouzkou kontrolu Německa, ale pochopily převratný dosah myšlenky a projekt podporovaly.

V červnu 1950 byla konečně zahájena konference o plánu, které se účastnilo 6 zemí. V diskusi došlo především ke střetům v ekonomické oblasti - obavy z výhod konkurence. Průmyslníci z Porúří se obávali, že Vysoký úřad bude jistě omezovat investice v průmyslu. Němečtí podnikatelé měli obavy ze snahy Francie kontrolovat a ovlivňovat jejich průmysl. Na druhé straně nebyl takový plán pro Německo až takové novum (již v roce 1931 vyslovil tuto myšlenku uhelný magnát Hugo Stines a v roce 1926 vznikl Mezinárodní ocelářský kartel). Někteří socialisté v Německu dokonce z počátku vystupovali jako by šlo o další okupaci a obávali se, že zapojení Německa do plánu bude další překážkou pro znovusjednocení Německa.

V srpnu byla nalezena dohodla na podobě organizace a ve struktuře tak k přibilo Společné shromáždění, Ministerská rada a Soudní dvůr. Byl tak v podstatě částečně oslaben čistě nadnárodní charakter organizace. Začátkem roku 1951 pak byl vypracován text a 18. 4. 1951 podepsána smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli – ESUO (tzv. Pařížská smlouva). Pro Německo to byl první oficiální akt Spolkového kancléře, který osobně převzal ministerstvo zahraničí, poté co v březnu došlo k revizi okupačního statutu, teprve v červnu 1951 byl oficiálně ukončen válečný stav s Německem. Smlouva vstoupila v platnost 23. 7. 1952. Smlouva byla podepsána oficiálně na dobu 50 let a po skončení její platnosti v roce 2002 byla veškerá aktiva a pasiva této smlouvy převedena na ES. Monnet: „…Nebudeme moci předat svou osobní zkušenost. Ta zemře s námi. Můžeme však předat instituce…Instituce vhodně strukturované, mohou shromáždit a předat moudrost příštím generacím.“

Pokus o založení Evropského obranného společenství (EOS)

Po zahájení konference o Schumanovu plánu začal konflikt v Koreji (vojska Severní Koreje překročila 38. rovnoběžku). V roce 1949 vyzkoušel SSSR atomovou bombu a v Číně úplně převzali moc komunisté. Pro Američany i mnohé západní Evropany se stalo prioritou vyzbrojení Německa. USA proto tlačily své spojence, aby německé jednotky mohly být zahrnuty přímo do NATO. Pro Evropu bylo ale problematické najít dostatečnou záruku proti hrozbě remilitarizace Německa. USA dokonce hrozily, že pokud se nenajde způsob jak zapojit síly Německa, mohou tuto otázku řešit i bez spojenců. Buď bude Německo vyzbrojeno, nebo nemusí být na evropský kontinent vyslány další americké posily.

Francie si uvědomovala, že Německo by bylo najednou až příliš silné a mohlo by se odštěpit od západního společenství nebo se dokonce pokusit ovlivnit i rovnováhu mezi Východem a Západem. Proto vzniká plán podřídit evropské armády pod Evropské obranné společenství, nadnárodní armáda pod nadnárodním velením by napomohla rozptýlit německý kontingent.

Vláda R. Plevena proto v říjnu 1950 vystoupila s plánem EOS. Němci nejprve považovali za diskriminační návrh (Adenauer) – pouze jejich vojenské jednotky měly být v celku podřízeny EOS. Adenauer ale pochopil, že je účast Německa žádoucí, neboť může překonat odpor členů Společenství k remilitarizaci Německa. V únoru 1951 začala jednání a SRN zřejmě postupovala opatrně, aby členství v EOS nezvrátilo její potencionální přijetí do NATO. Američané se po váhání připojili k modifikovanému plánu a VB jej podpořila aniž by se chtěla připojit. Během jednání ale byla opuštěna myšlenka vybudování integrované evropské armády v euro-atlantickém rámci a projekt EOS se stal prioritním.

Rok 1952 byl ve znamení hektického úsilí plán prosadit - velmoci připravily Generální či Bonnskou smlouvu - "Smlouvu o všeobecných vztazích“ přiznávající Německu mezinárodní suverenitu formálním zrušením okupačního statutu. Současně byla k podpisu připravena smlouva o EOS. Podepsány byly v květnu - v Bonnu a EOS v Paříži a byly na sobě v podstatě závislé.

Smlouva o založení EOS pak znamenala v podstatě kompromis oslabující původní Plevenův plán, organizačně bylo EOS srovnatelné s ESUO a mělo prvky nadnárodní i konfederační. Orgány EOS byly obdobné ESUO, ale s podstatným rozdílem postavení, rozhodující byla Rada ministrů, kontrolu mělo zajišťovat Parlamentní shromáždění, Rada komisařů (tedy Komise a nikoliv jak se původně předpokládalo společné ministerstvo obrany) měla být pouze výkonným orgánem naplňující rozhodnutí Rady a připravující rozpočet. Rada měla rozhodovat jednomyslně v naprosté většině záležitostí (na rozdíl od ESUO, kde se počítalo s kvalifikovanou i prostou většinou). Reorganizace společné armády měla být provedena na vyšší úrovni oproti pláni (pluky). Blížila se tedy spíše klasickou mezivládní organizaci a zaručovala právo národních vlád na autonomní využití ozbrojených sil v souladu s národními zájmy. Přesto se jednalo svým způsobem o průlom v chápání suverenity, přestože tímto projektem nevznikala skutečná společná armáda.

PRINCIPY EOS:

· Výhradně obranný charakter, společné ozbrojené síly

· Společné orgány (velení)

· Společný rozpočet.

· Úzká spolupráce s NATO. Dodatečným protokolem se článek 5 smlouvy NATO měl vztahovat na členy EOS.

· Jistá asymetričnost - Německo mělo mít celou armádu podřízenou EOS, ale ostatní jen části.

V Beneluxu a Německu byla smlouva ratifikována, ale v roce 1953 odpůrci projektu EOS ve Francii získali většinu. Po porážce v Indočíně byla v roce 1954 jmenována nová vláda, ve které už bylo také více odpůrců než příznivců. V polovině roku francouzský parlament smetl otázku ratifikace ze stolu. Italský parlament vyčkávající stanoviska francouzských kolegů se k ratifikaci vůbec nedostal. Propagátoři EOS museli uznat, že problém armády je především politickou záležitostí. Francouzský návrh se dotýkal "samotné podstaty suverenity státu" (Jean Monnet) a pokud by vznikly takové síly, měly by podléhat politické struktuře. Otázky zapojení Německa do Evropské obrany byly nakonec vyřešeny podpisem Pařížských dohod ještě v říjnu 1954, které umožnily SRN vstup do NATO.

Pokus o vytvoření Evropského politického společenství (EPS)

Rozhodnutí o vytváření obranného společenství zároveň otevíralo otázku koncepčnějšího řešení sjednocovacího procesu, politického zastřešení nově vznikajících organizací a tedy opětovné renesance v podstatě konstitučního přístupu. Italská strana z iniciativy A. Spinelliho přišla s myšlenkou vytvoření nadvládní instituce, která by zastřešovala obě společenství (ESUO a EOS, koordinace evropských organizací na konfederativním či federativním základě byla předpokládána i Smlouvou o EOS). Iniciativa formálně vzešla z Rady Evropy (Poradního shromáždění), která rezolucí vyzvala vlády k jednání.

Ministři zahraničních věcí, kteří se prvně sešli jako Rada ESUO, rozhodli 10. 9. 1952, aby bylo Shromáždění ESUO rozšířeno do podoby ad-hoc Shromáždění (zapojením ostatních států RE) a vytvořen tak organismus pro rozpracování návrhu smlouvy (nebo chcete-li ústavy) Evropského politického společenství. EPS mělo zajišťovat koordinaci zahraniční politiky členských států, stejně jako najít způsob realizace společného trhu, růstu životní úrovně a zvýšení zaměstnanosti. Pokud by vzniklo takové společenství mohlo by v krátkém časovém horizontu v sobě ESUO a EOS integrovat.

V březnu 1953 byl shromážděním pod vedením P.H. Spaakem skutečně připraven návrh smlouvy, který ve svých 117 článcích silně akcentoval supranacionální charakter vznikající organizace. Institucionálně mělo EOS být tvořeno Výkonnou radou, Radou ministrů, Parlamentem sestávajícím ze dvou komor (jedna komora je přímo volena), Soudním dvorem a Hospodářskou a sociální radou. Projekt měl nejenom provázat EOS a ESUO, ale zároveň členské státy zapojit do společné zahraniční a hospodářské politiky (předpokládal se vznik společného trhu se svobodným pohybem zboží, kapitálu i osob. Návrh smlouvy byl přijat jednomyslně shromážděním ESUO, to ovšem neznamenalo shodu národních vlád. Jednání se protahovala a signalizovala nepřipravenost členských států k takovémuto přelomovému a skutečně bezprecedentnímu projektu.

Když byla v roce 1954 francouzským Národním shromážděním shozena z jednacího stolu smlouva o založení EOS, byla ad acta odložena jedna z vitálních součástí projektu, EPS tak rovněž stihl osud nerealizovaných plánů. (Krok správným směrem, ale navrhoval jít příliš rychle "bez čekání na sílu nutnosti" (Monnet)).

Další kroky v evropské integraci v 50.letech, založení EHS a Euratom

Na jaře 1952 byl představen Edenův plán jako britská iniciativa (ve skutečnosti snaha podřídit ESUO a EOS Radě Evropy, posílení role VB v Evropě, oslabení politické váhy nově vznikajících společenství). Nebyl ale úspěšný.

Pokud měl integrační proces nadále pokračovat, nezbývalo než hledat další řešení. Vzhledem k úspěchu ESUO se nabízela možnost další sektorové integrace, její pokračování a úplného přesunutí jádra integrace do ekonomické oblasti, jež se jevila jako mnohem méně citlivá, než integrace politická a bezpečnostní. Polovina 50. let je obdobím označovaným jako příznivé pro integrační proces. V roce 1954 podepsala Velká Británie smlouvu o přidruženém statutu ESUO a byl vyřešen problém vstupu SRN do obraných struktur NATO a ZEU. V té době Monnet opět začíná jednat o dalším možném pokroku se zástupci Beneluxu zcela v duchu přelévání kompetencí (spill over). Dalšími odvětvími měly být především doprava, energetika a atomová energie (vzhledem k očekávanému poklesu ekonomickému významu uhlí právě na úkor jaderné energetiky). Jednání o EPS přinesla výzvu pro vytvoření celní unie. V dubnu 1954 pak nizozemská vláda navrhuje svolání konference zástupců západoevropských vlád a rezoluci následovně vydává i Shromáždění ESUO.

Jako nosná se ukázala myšlenka společného trhu (návrh připravily země Beneluxu). Našla zalíbení u ekonomických liberálů a dynamických podnikatelských kruhů (velkosériová výroba, specializace a zavádění moderních technologií), přestože sklízela kritiku např. Erharda za příliš dirigistickou. Itálie prosazovala všeobecnou integraci, Francie zase dávala spíše přednost integraci sektorové.

Konference ministrů zahraničních věcí v Messině počátkem června 1955 se proto rozhodla zahájit jednání o integraci soustředěná na spolupráci v oblasti výzkumu jádra a v oblasti vytváření společného trhu. Její rezoluce stanoví již metody i cíle pro další integraci. Byl ustaven přípravný výbor pod vedením Paula-Henriho Spaaka skládající se ze specialistů a ekonomů. VB se konference neúčastní, přesto je jmenovitě pozvána k dalším jednáním. VB zpočátku měla při jednáních statut pozorovatelského účastníka, ale po čase se rozhodla práce neúčastnit.

Ministři při dalších jednání koncepčně vycházeli z práce tohoto výboru, takzvané Spaakovi zprávy, kterou v květnu 1956 přijali. Při jednání se v rozsáhlé míře využilo spojování určitých problémů (balíčky), kdy vždy jedna strana musela ustoupit druhé pokud chtěla sama uspět v jiné oblasti. V roce 1957 mohly být podepsány tzv. Římské smlouvy (25. 3. 1957) o založení EHS (Evropské hospodářské společenství, v preambuli je výzva k vytváření stále užšího spojení mezi evropskými národy) a EURATOMU. Instituce se zdají být obdobné jako o ESUO, obě společenství mají od počátku společné Parlamentní shromáždění, ale na místo Výkonné Rady byla vytvořena Komise, což znamenalo posun k posílení pozice Rady jako mezivládního orgánu. Když byly v roce 1965 (platnost od 1967) sloučeny orgány všech tří společenství dohromady, zůstalo označení Komise.

Již v roce 1958 bylo uskutečněno 10% snížení cel, někde se postupovalo velmi rychle, problémy zůstávaly u agrární produkce. Toto období se zároveň vyznačovalo růstem hospodářství, který byl spojován částečně i s úspěchem EHS. Smlouva o EHS fáze pro ustanovení společného trhu, poslední měla být zahájena v roce 1966.

Důvody vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS)

· zejména ekonomické důvody – zájem exportních odvětví (nespokojenost s liberalizačním procesem v rámci OOEC), snaha o vnitřní trh

· napětí kolem pádu EOS – obava o osud integračního procesu (teď už ale nejen federalistické koncepce, ale integrace podporována dalšími směry)

· politicko strategické důvody – tlak USA, otázka zapojování Německa do Evropy bez jeho budoucí dominance v tomto prostoru

Jako alternativu k projektu EHS lze chápat jednání o založení Evropské oblasti volného obchodu. VB se tak pokusila o užší propojení se s kontinentem. Plán sice nabyl podoby memoranda OEEC v lednu 1957 a to už se jedná o EHS. Volný pohyb se měl týkat pouze průmyslového zboží. V roce 1958 bylo další jednání odmítnuto Francií jako projekt nekonsistentní s EHS. Poté se VB soustředí na vznik ESVO - VB, Dánsko, Norsko, Švédsko, Švýcarsko, Rakousko a Portugalsko - leden 1960.

Evropská integrace v 60. - 80. letech

Plán politické unie prezidenta de Gaulla

Prezident de Gaulle přichází krátce po nezdařeném pařížském summitu v květnu 1960 s plánem institucionalizace politické spolupráce. O možnostech politické spolupráce přesvědčil ostatní členy „Malé Evropy“. A to i přestože vůči politice de Gaulla panovala ze strany spojenců jistá skepse vzhledem k přílišnému mocenskému vzestupu Francie a tím i ohrožení vztahů v rámci EHS a NATO(navíc nikdy neskrýval svůj odstup od nadnárodního pojetí evropského sjednocení). Výsledky jednání o politické unii pak byly včleněny do velmi vágního textu Bonnské deklarace Rady ministrů EHS z poloviny roku 1961, aniž by však byla naznačena její institucionalizace. Cílem takové unie mělo být „sblížit, koordinovat a sjednotit politiku členských států v oblastech společných zájmů (hospodářství, kultura, obrana a zahraniční politika)“.

Na specifikaci institucionálního rámce pro politickou spolupráci států EHS měl dále pracovat výbor pod předsednictvím francouzského velvyslance Christiana Foucheta. Již v listopadu 1961 byl představen tzv. první Fouchetův plán, ve skutečnosti vlastně návrh smlouvy k založení evropské unie. Měla být založena unie států (původně de Gaulle mluvil o unii národů), která bude mít mezinárodně právní subjektivitu a bude nerozpustitelná. Plán definoval cíle unie jako společnou zahraniční politiku, spolupráci v oblasti vzdělání a kultury, respektování lidských práv a svobod a demokracie, bezpečnost členských států zajištěnou pomocí společné obranné politiky. Instituce unie měly být tvořeny radou složenou z šéfů vlád a ministrů zahraničních věcí (scházela by se nejméně čtyřikrát ročně). Rada si pro každé jednání měla volit jak místo jednání, tak i prezidenta. Ve všech otázkách souvisejících s uskutečňování cílů unie měla rada rozhodovat jednomyslně. Dalším orgánem měla být politická komise (sekretariát), složená z vysokých úředníků ministerstev zahraničí s úkolem podporovat radu. Návrh počítal i s evropským parlamentem, který měl být každoročně radou informován o její činnosti a který by měl právo předkládat písemné nebo ústní dotazy a doporučení (rada musí do půl roku připravit reakci). Návrh však nebyl přijat s nadšením. Hlavním bodem nesouhlasu Pětky (tak začaly být nazývány ostatní členské státy ES) byla především otázka systému obrany nezávislém na NATO hrozící v konečném důsledku oslabením vztahů s USA a nepřipravenost zahrnout přímo do projednávání projektu Velkou Británii (mezitím podala přihlášku do EHS). Obavy z absolutního podkopání supranacionálního principu byly rovněž zřejmé (pojetí unie jako mezivládní organizace bylo pro mnohé možná největším problémem, např. otázka role parlamentu). Diskuse o politické unii měla přesto i nadále pokračovat.

Druhý návrh smlouvy byl předložen na počátku roku 1962 nečekaně francouzskou delegací jako náhrada prvního plánu. Zcela zjevně rozšiřoval pravomoci nových institucí na ekonomiku, zdůrazňoval nadřazenost politické unie nad EHS a opětovně se nezabýval vztahem k NATO. Byl proto odmítnut a krátce poté (duben 1962) výbor svoji práci poté de facto přerušil.

Návrh politické unie však nebyl zcela bez důsledků pro další integraci. Byl vlastně zhmotněním Gaullovi koncepce „Evropy vlastí“ jako volné konfederace se zachováním plné státní suverenity (společenství suverénních a nezávislých států (řešících společný postoj v harmonie národů – tedy zcela mezivládní přístup), mocenský faktor jako třetí síly proti SSSR (Rusku) a USA (antiamerikanismus – postoj k NATO – 1966 vystoupení z intergovaného voejnského systému NATO a odstranění vojenských základen, následná návštěva v SSSR, kritika americké viny za vietnamskou válku, podpora nezávislosti Quebecu 1967)). Proti vizi de Gaulla nejsilněji vystupoval němec Walter Hallstein – předseda Komise od 1958 do 1967 – německá vize obecně se nazývala „vlast Evropa“. De Gaulle přirovnal Komisi k „technokratickému a nikomu neodpovědnému aeropagu“.

Na jedné straně jeho odmítnutí a rozpor mezi Francií a ostatními členy mnozí vnímají jako signál ochabující snahy členských států po kompromisu (ukázaly se obavy malých, obavy atlantistů, těch co si Evropu nedovedli představit bez Velké Británie, i těch kdo podporovali supernacionální přístup), na straně druhé model politické spolupráce se stal předobrazem Evropské politické spolupráce v sedmdesátých letech.

O rok později byla mezi Francií a Německem (jako určitý dozvuk francouzské snahy o prohloubení mezivládní politické spolupráce členských států a potencionální vzor pro ostatní) podepsána smlouva o francouzsko-německé spolupráci (tzv. Elysejská smlouva – 22. ledna 1963). Zároveň je důkazem francouzsko-německého sblížení. Spolupráce měla probíhat v oblasti zahraniční politiky, obrany, vzdělání a spolupráce mládeže pomocí pravidelných setkání a vzniku sítě regulérních kontaktů. Ministři odpovědní za oblasti vytýčené spolupráce se měli setkávat čtyřikrát ročně. Jádrem smlouvy pak jednoznačně byla povinnost konzultovat zahraničněpolitické otázky a pokusit se hledat společný postoj. Právě podpisu této smlouva předcházelo spektakulární odmítnutí vstupu Velké Británie do EHS samotným de Gaullem na tiskové konferenci 14. ledna 1963.

Rozdílný pohled na francouzskou orientaci Německa probíhal v SRN uvnitř stran a přijetí preambule bylo jeho odrazem. Preambule zdůraznila euroatlantické vazby, spojenectví v rámci NATO a otevřenost Společenství pro další státy. Ratifikace v Bundestagu pak proběhla převažující většinou. Diplomat Piere Maillard (blízký poradce prezidenta de Gaulla) je přesvědčen, že bez preambule by Francie zůstala v integrovaných silách NATO (ukázalo se jak jsou Němci na NATO fixováni, protože jim to umožnilo najít si své místo v „evropském koncertu“) a považuje Elysejskou smlouvu za jasnou náhradu Fouchetova plánu, což dokumentuje příbuzností textu.

Zemědělská politika a krize společenství, Lucemburský kompromis

Na rozdíl od budování celní unie bylo zavádění společné zemědělské politiky od počátku plné sporů, prvotním problémem byla zřejmá rozdílnost způsobu podpory zemědělského sektoru a jeho vnější ochrany mezi členskými státy[3]. Později se i v této oblasti projevila osobnost de Gaulla. V polovině roku 1965 měla být potvrzena konečná podoba financování společné zemědělské politiky. Komise skutečně koncem března přišla s návrhem na krytí nákladů společné zemědělské politiky, která měla být spíše hrazena vlastními zdroji (dovozní cla a přirážky na zemědělské produkty) než přímými příspěvky států. To ovšem podle Komise a většiny členských států (Pětka) předpokládalo zajistit demokratickou kontrolu a podle člena Komise (bývalého ministra zemědělství Nizozemí) S. Mansholta proto měla být posílena pravomoc Evropského parlamentu (schvalování rozpočtů). Návrh Komise byl tedy celým balíkem opatření založeným na vlastních příjmech, garantovaných cenách, zapojením Evropského parlamentu (od roku 1962 je tak nazýván, pojem oficiálně pak zaveden Jednotným evropským aktem). Francie se za této situace nakonec rozhodla pro odvolání svých zástupců (počátek července 1965) z orgánů společenství (politika prázdné židle).

Důvodem politiky prázdné židle nebyl pouze spor o zemědělskou politiku, šlo spíše o celé směřování integračního procesu z hlediska jeho závislosti či nezávislosti na členských státech. Počátkem roku 1966 totiž mělo EHS v souvislosti se vstupem do třetí fáze budování celní unie ve většině oblastí (včetně zemědělské politiky) přistoupit při hlasování v Radě ministrů k většinovému hlasování. To bylo pro de Gaulla nepřijatelné (sám to otevřeně přiznal např. na tiskové konferenci v září 1965, když požadoval zachování jednomyslnosti rozhodování, zastavení snah o posilování institucí EHS a nalezení dohody k zemědělské politice). Až v lednu 1966 se podařilo najít východisko, tzv. Lucemburský kompromis[4]. Pokud Rada měla rozhodovat většinovým rozhodováním, musela Komise nejprve návrh předložit členům k vyjádření a co nejvíce respektovat jejich postoje. Pokud některý člen usoudil, že se projednávaná záležitost dotýká životních zájmů jeho země, měl právo odmítnout většinové hlasování v této záležitosti. O návrhu se potom rozhodovalo jednomyslně. Ve skutečnosti se jedná o praktické zavedení práva veta v případě rozhodování a odsouzení.

Velká Británie (mimochodem VB při prvním i druhém pokusu o členství v 60. letech naplňoval jistým optimismem de Gaullův negativní postoj k federalizaci), Dánsko (poprvé žádá o vstup v roce 1961), Irsko (poprvé žádá o vstup v roce 1961 dříve než VB) a Norsko (poprvé žádá o vstup na jaře 1962) se pokusily zahájit jednání o vstupu do společenství opětovně v roce 1967, ale francouzský prezident opět vyslovil své veto. Portugalsko a Španělsko a neutrální státy ESVO žádaly mezi prosincem 1961 a červencem 1962 o asociační dohodu.

Bylo zřejmé, že teprve odchod generála z politické scény umožní další pokrok v procesu rozšiřování a prohlubování evropské integrace. Zároveň se v té době objevily snahy obejít Francii v jejím rigidním postoji vůči možnosti vstupu VB (Jako potencionální platforma pro spolupráci VB a EHS se mohla nabízet ZEU. V roce 1968 inicioval belgický ministr zahraničí P. Harmel v rámci ZEU diskusi o institucionalizaci politické spolupráce, o pohloubení spolupráce v oblasti obrany, technologií a měnové politiky a to i v případě, že by některá z těchto zemí – myšleno Francie – nebyla schopna tuto spolupráci rozvíjet).

Zmrazení diskuse o rozšíření neznamenalo úplný neúspěch integrace v šedesátých letech, v roce 1963 došlo k podpisu Dohod z Yaundé a ES tak uzavřela asociační obchodní dohody se 17 zeměmi Afriky (včetně Madagaskaru) a pokračováním těchto vazeb pak byly Loméské dohody z roku 1975 uzavřen se zeměmi oblasti Afriky, Karibiku a Pacifiku.

V roce 1965 byla podepsána Slučovací smlouva (platnost 1967), která 3 existující společenství nazývá Evropskými společenstvími spravovanými 1 Radou a 1 Komisí (kdy přechodně do roku 1970 bylo 14 komisařů, stát mohl mít až 3 a od 1970 se to vrátilo k 9). Podařilo se tak především zjednodušit mechanismus komunikace uvnitř integračního procesu, zefektivnit chod institucí, zpřehlednit proces a v neposlední řadě zajistit lepší kontinuitu politiky.

Charakteristika období:

· Po lucemburském kompromisu a slučovací smlouvě je Komise oslabena, již není motorem evropského integračního procesu a není tak razantní jako Hallsteinova Komise.

· Ve Společenství vznikla atmosféra „kultury veta“ – neznamenalo tak pouze ochranu svých zájmů, ale zároveň nepřipuštění rozhodnutí, které by posílilo jiného partnera

· 1958-1968 – etapa formování společenství, vzniká nový typ organizace, v níž jsou rozhodování i odpovědnost rovnoměrněji rozděleny mezi nadnárodní instituce a členské státy – může tak docházet k formulování kolektivního zájmu na půdě Komise a individuálního zájmu s pojeného i s odpovědností za realizaci na půdě Rady – ovšem nepodařilo se dospět do realizace kolektivního zájmu přijatelného pro všechny státy, přestože nebude podpořen všemi - lze dokonce konstatovat, že rovnováha byla nakloněna ve prospěch států a vedla pak do 80. let ke generování nejmenšího společného jmenovatele

· To ovšem neplatí tak zřejmě pro prostor legislativy – vytváří se evropské právo a jsou formulovány jeho základní principy, které nejsou explicitně vyjádřeny ve smlouvách (např. 1962 – princip přímého účinku a princip přednosti práva ES – Van Gend en Loos + princip nadřazenosti evropského práva – Costa v. ENEL 1964) státy toto v podstatě rozsudky přijaly bez odporu.

Haagský summit 1969 („dokončení, prohloubení, rozšíření)

Přes všechny problémy se zdálo, že integrace jak byla zahájena v padesátých letech je úspěšná. Nejen, že celní unie

Поиск по сайту: